Diokleciánovy lázně byly poslední císařské lázně postavené v Římě a zároveň největší termální komplex starověku to může vydržet 3000 lidí. Pokryly plochu cca 13 hektarů a byly postaveny na kopci mezi Esquilinem a Quirinalem Minimální.
Impozantní část hlavní budovy areálu přežila díky přeměně v do dnešních dob Bazilika Panny Marie Andělů a mučedníkůza jehož design byl odpovědný Michelangelo. V tomto chrámu najdeme dvě nezapomenutelná díla Igor Mitoraj - monumentální dveře a mramorová socha hlavy Jana Křtitele.
V našem článku jsme stručně představili osudy areálu a popsali jeho pozůstatky, které je možné navštívit či vidět. Jsou mezi nimi dva kostely, dokonale zachovalá budova využívaná nějakou dobu jako planetárium, fragmenty vnější zdi a jedno z oddělení Museo Nazionale Romano, který se nachází v bývalém klášteře postaveném na zbytcích termálních lázní.
Dějiny
Diokleciánovy lázně ve starověku
Na přelomu byly vybudovány největší římské lázně 3. a 4. století, kdy říši již vládli čtyři panovníci (tetrarchie), ale žádný z nich trvale nepobýval ve Věčném městě. Pozemek pro stavbu nového komplexu koupil císař, který vládl západní části říše Maximiankteří přišli do Říma v 298 let. Mezitím proběhla oficiální inaugurace komplexu a jeho zasvěcení Diokleciánovi 305 a 306, což znamená, že stavba trvala jen sedm nebo osm let!
Architektonicky lázně Diocletianus sledovaly uspořádání lázní Caracalla, ale byly působivější. Celý areál byl postaven na obdélníkovém půdorysu s rozměry 376 na 361 m a pokrývala plochu cca 13 hektarů, a přípravy na zahájení stavby si vyžádaly srovnat celou čtvrť se zemí.
Hlavní budova s rozměry byla centrální částí komplexu 244 x 144 m. Právě zde byly všechny místnosti používané ke koupání umístěny podél jedné osy. Při pohledu od jihozápadu to byly:
- horká koupelna (caldarium),
- menší místnost s teplou vodou (tepidárium),
- skvělá místnost pro studené koupele (frigidarium),
- Venkovní plavecký bazén (natatio) o rozloze cca 4000 metrů čtverečních.
Zbývající pomocné místnosti, jako jsou šatny a vestibuly, jsou umístěny symetricky kolem nich. Síň frigidaria například lemovali dva palestéři neboli cvičební dvorky obklopené portiky.
Celý komplex byl oplocen vnějším prstencem zdí, dovnitř směřovaly prostory pro pavilony, fontány a exhedery. Prostor mezi vnější zdí a centrální budovou zabíraly zahrady a chodníky pro zaměstnance. Hlavní vchod byl na severovýchodní straně, ale tohle zeď obrácená k centru města dostala monumentálnější podobu. Jeho centrální částí byla exedra vztyčená na umělé plošině (otevřený, půlkruhový výklenek, na jeho tvar nyní navazuje čtvercový Piazza della Repubblica). Oba konce lemovaly budovy knihovny a za nimi byly navíc kruhové místnosti připomínající Pantheon, které se v různých podmínkách dochovaly až do dnešních dnů (v jedné je dnes kostel sv. Bernarda).
Voda do termálních lázní byla přiváděna akvaduktem Aqua Marciaa poté uloženy v cisterně, která se táhla přímo pod exhedrou.
Ve zdrojích z 5. století můžeme najít informaci, že v té době mohly Diokleciánovy lázně obsahovat cca 3000 lidícož vede k domněnce, že v dobách největší slávy se do nich vešlo mnohem víc! Lázně byly definitivně opuštěny po ostrogótském vpádu VI stoletíkterý zničil akvadukt zásobující komplex vodou.
Poslední velké dílo Michelangela
Při srovnání Diokleciánových lázní s mnoha památkami v srdci města je těžké nenabýt dojmu, že se k nim osud zachoval laskavě. V XVI století střední část hlavní budovy byla stále v dobrém stavu a stěny budovy (včetně sálu frigidaria) dosahovaly klenby. Zajímavé je, že podobná situace byla se zdí obklopující místo, včetně monumentální exhedry.
I přes relativně dobrý zachovalý stav nebyly zbytky termálních lázní prakticky využity, i když zde zřejmě poskytovaly své služby dámy lehkých mravů. Těžko říct, proč se tak stalo, ale v té době byla oblast venkovská a byla tak vzdálená od centra, že se nikdo nerozhodl z ní udělat opevněné sídlo (takového osudu se stalo např. Marcellovo divadlo).
Myšlenka využití starověkých pozůstatků pro náboženské účely se zrodila v r XVI století v hlavě duchovního jménem Antonio del Duca. Podařilo se mu s ním dostat k papeži Pius IVkterému se líbila myšlenka přeměnit pohanskou budovu na kostel. Nový chrám měl být zasvěcen křesťanským mučedníkům, kteří byli podle tradice umučeni při otrocké práci na stavbě termálních lázní. Spolu s kostelem se počítalo s vybudováním kláštera pro kartuziánský řád na zbytcích areálu.
Konečné rozhodnutí o realizaci konceptu padlo v r 1561. Dostal poslání připravit projekt Michelangelokdo v té době bylo mu osmdesát, i když se jistě uvažovalo i o jiných kandidátech, protože náčrtky se dochovaly do našich dob Donato Bramante a Baldassare Peruzzi.
Při projektování baziliky plánoval renesanční vizionář zpravidla zachovat stávající stavby. Chrámem jeho návrhu byla stavba na půdorysu řeckého kříže se třemi vchody odpovídajícími třem dochovaným fasádám (dodnes se dochovala pouze jedna). Jádrem nové baziliky bylo frigidarium, a do jihozápadního křídla bylo zařazeno tepidárium, které je ze všech místností nejzachovalejší. Nejhorší osud potkal caldarium, které bylo v té době ve špatném stavu – v jeho případě se dochovala pouze zeď apsidy, která sloužila jako vnější průčelí vstupu. Michelangelo se však dokončení nedožil a student v díle pokračoval i po jeho smrti Jacopo Del Duca, který je zároveň synovcem Antonia, iniciátora projektu.
Dnešní podoba baziliky se však od původní verze liší. V 1749u příležitosti nadcházejícího jubilejního roku byl chrám přestavěn podle návrhu Luigi Vanvitellikterý změnil svou orientaci o 90 stupňů, vyzdobil interiér dalšími sloupy (napodobujícími antické) a přidal chór s apsidou. Posledně jmenovaná změna byla spojena s demolicí výrazného fragmentu dochované fasády otevřeného koupaliště natatio. V průběhu staletí se měnila i výzdoba interiéru, která proměnila Michelangelovo poněkud strohé původní uspořádání v chrám plný nádhery.
Brzy po zahájení stavby baziliky byly zahájeny práce na kartuziánském klášteře, který byl postaven s využitím zbytků termálních lázní, ale přesahoval původní průběh vnější zdi. Měl dva ambity. Menší vyrostl na místě otevřeného koupaliště natatio a zabíral asi 1/3 jeho plochy. Ten větší se jmenuje po Michelangelovi, ale jeho stavba začala až po architektově smrti.
V 1575když už seděl na trůnu Petrově Řehoř XIII, byly některé místnosti bývalých termálních lázní, nevyužívané mnichy, přeměněny na papežské sklady, ve kterých se skladovalo obilí a olej.
Po stopách Diokleciánových lázní
Ke stanici přiléhají zbytky termálního komplexu Roma Termini a každý den je míjejí davy lidí. Dostaneme se k nim metrem (vystoupíme na stanicích Repubblica nebo Termini) nebo se k nim dostaneme pěšky z centra po ulici Via Nazionale (nezapomeňte, že vede do kopce).
Při pohledu na mapu je snadné vidět, že dnešní uspořádání ulic volně navazuje na původní plán starobylé vnější zdi, jejíž některé zbytky se dochovaly a jsou ukryty v různých blízkých zákoutích.
Piazza della Repubblica (náměstí Republiky)
Procházku začneme prohlídkou náměstí Republiky, které vede až na 1960 byl zavolán Náměstí Exedra. Přestože se na něm nedochovaly žádné starověké stopy, jeho půlkruhové stavby dokonale navazují na plán starověké exhedry, která je součástí západní vnější hradby.
Svou dnešní podobu získalo náměstí při velké proměně celé čtvrti provedené v závěru XIX století. O chvíli dříve bylo poblíž postaveno hlavní nádraží Roma Termini (své jméno, stejně jako celá čtvrť, ze starověkého termasu) a Řím se stal hlavním městem nově vytvořeného sjednoceného italského státu. Nové náměstí mělo být reprezentativním začátkem ulice vedoucí do samotného centra Via Nazionale.
Bohužel, četné starověké pozůstatky byly zničeny jak při stavbě nádraží, tak při vytyčování náměstí a Via Nazionale.
Bazilika Panny Marie Andělů a mučedníků
Poté budou naše kroky směřovat do termálních lázní vybudovaných na troskách a navržených Michelangelem Bazilika Panny Marie Andělů a mučedníků (ve vlastnictví Santa Maria degli Angeli e dei Martiri). Jeho průčelí si zachovalo svůj starobylý vzhled a pravděpodobně ho mnoho neznalých turistů obchází, protože je považováno za další římskou ruinu.
Než půjdeme dovnitř, stojí za pozornost dvě věci. Prvním je půlkruhový tvar fasády, který ve skutečnosti je to pozůstatek apsidy caldaria (místnost s horkou lázní), která již neexistuje. Původně byla tato budova přibližně stejně vysoká jako dnešní kašna na náměstí Republiky.
Do interiéru vedou monumentální dveře od polského umělce Igor Mitoraj. Po jejich překročení se ocitneme v předsíni vzniklé přeměnou nejzachovalejší části Diokleciánových lázní, tedy tepidária, jak se říkalo teplovodní koupelně, která spojovala caldarium s frigidáriem. Klenba předsíně připomíná Pantheon a má dokonce okulus, tedy otvor je umístěn nahoře.
Po projití vestibulem se ocitneme uvnitř chrámu postaveného ve frigidáriu, tedy rozlehlé hale pro studené koupele. Tato místnost si zachovala své původní uspořádání, i když občas stojí za to připomenout ze starověku byla podlaha o několik metrů níže. Než půjdeme dovnitř, nevynechejme plastiku znázorňující hlavu Jana Křtitele, kterou vyřezal již zmíněný Mitoraj.
Výzdoba uvnitř kostela je téměř výhradně moderní a nemá nic společného s původní podobou termálních lázní. Výjimkou jsou některé ze žulových sloupů, které kvůli zvýšení úrovně podlahy musely přidat nové patky. Zbývající sloupy pouze vyzařují starověké struktury a byly vytvořeny v procesu rekonstrukce z 18. století.
Při návštěvě chrámu si nezapomeňte prohlédnout místnost, kde se nacházel jeden z bazénů frigidária v dobách, kdy byly v provozu termální lázně. Tato místnost si zachovala původní klenuté stropy a dnes je v ní umístěna expozice přibližující historii areálu.
Z této místnosti vstoupíme na malé nádvoří vedoucí do sakristie. Jedná se o plochu dříve zastavěnou otevřeným bazénem (natatio), kde můžeme vidět jeho fasádní stěnu zachovanou v původní výšce.
Museo Nazionale Romano (Terme di Diocleziano)
V 1898 byl bývalý kartuziánský klášter přeměněn na Národní římské muzeum (Museo Nazionale Romano), kterými se může pochlubit nejbohatší sbírka starožitností z římských dob. V současnosti jsou jimi shromážděné exponáty vystaveny na čtyřech různých místech (nejvýznamnější sbírky jsou k vidění v sousedním Palazzo Massimo) a pouze část sbírky se dochovala v Diokleciánových lázních.
Návštěva muzea nám dá příležitost vidět nádherné fragmenty pozůstatků starověkých lázní. Je pravda, že většina bývalého klášterního komplexu se stala moderní a v ničem se nepodobá starověkým lázním, ale v jihozápadní části muzea se dochovaly některé autentické budovy.
Mezi ní jsou ruiny obrovského otevřeného bazénu natatiokterá původně zabírala plochu cca 4000 metrů čtverečních. Časem byl však zakryt novější zástavbou a do dnešních dnů se z něj dochovala jen malá část. V Šestnácté století asi jedna třetina jeho původního povrchu byla vztyčena na čtvercovém půdorysu se stranami 40 m takzvaný Malý klášter (nazývané po vytvoření muzea klášter Ludovisiprotože původně tam byla vystavena sbírka dříve patřící této rodině). Zajímavé, na začátku Z dvacátého století dokonce se plánovalo její zbourání, aby se odhalily starověké pozůstatky, ale nakonec se od této myšlenky upustilo.
Původní hloubka bazénu byla pouze jeden metr a jeho dno bylo obloženo částečně zachovalými a dnes patrnými deskami z carrarského mramoru. Ze strany frigidaria mělo koupaliště velkolepou monumentální fasádu, která připomínala budovy římských divadel. Jeho fragment se v původní výšce dochoval dodnes. Bohužel během r byla zničena velká část fasády Osmnácté století přestavba baziliky, kdy k ní byla přistavěna apsida.
Ruiny tzv Místnost VIII o rozměrech 44 na 20 m. Z původní klenby, která původně pokrývala celou místnost, se dochoval pouze fragment valené klenby na jednom konci, ale i takový malý kousek umožňuje ocenit řemeslnou zručnost římských stavitelů. V této místnosti jsou vystaveny dekorativní prvky nalezené při výkopových pracích. Pokoj VIII je ohraničen dvěma dalšími původními pokoji: Místnost X sloužila jako předsíň (předsíň), a Místnost IX byl pravděpodobně používán jako šatny (apodyterium). Lahůdkou pro návštěvníky se zájmem o tematiku termálních lázní jsou jejich modely a video s vizualizací areálu v dobách jeho největší slávy.
Zde je třeba zdůraznit, že pozůstatky termálních lázní a nálezy s nimi související tvoří pouze zlomek celku. Kromě nich nás při návštěvě muzea čekají také:
- epigrafická výstava jedna z nejvýznamnějších sbírek starověkých nápisů na světě,
- výstava věnovaná latinským národům obývajícím historickou zemi Lazio před založením Říma (období od pozdní doby bronzové do cca. 6. století před naším letopočtem),
- přicházející od začátku 5. století před naším letopočtem předměty z válečníkův hrobkterý byl nalezen v latinském městě Lanuvium,
- výstava věnovaná římské víře (vč. mithraismus),
- Velký klášter se stranami na délku 100 m (a s vnitřním otevřeným čtvercem rozměrů 80 x 80 m), jeden z největších klášterů v celé Itálii. Někdy bývá označován jako jméno Michelangeloale jeho stavba začala po smrti vizionáře. Dnes slouží jako zahrada a výstavní místo, kde můžeme obdivovat 400 soch, reliéfů, oltářů, sloupů a sarkofágů. Nejcharakterističtějším prvkem sbírky jsou monumentální hlavy zvířat nalezené poblíž Trajanova fóra.
Vstup do muzea je z ulice Viale Enrico de Nicola. Ještě než vůbec vstoupíme do sekce s lístky, projdeme malou zahradou s monumentální vázou uprostřed a různými starověkými pozůstatky. Pro klidnou návštěvu muzea se vyplatí plánovat mezi tím 90 až 120 minut.
Osmiboká budova
Při odjezdu od baziliky severozápadním směrem po chvíli dojdeme k osmiboká budova (it. Aula ottagona delle Terme di Diocleziano) sevřený mezi ulicemi Přes Cernaia a Přes Parigi. Tato budova byla součástí hlavní budovy, dnes však není jisté, jaký byl její původní účel. Absence topného systému může naznačovat, že v něm bylo menší frigidarium.
Konstrukce budovy je ve velmi dobrém stavu, včetně betonové kopule, ale veškerá výzdoba během staletí zmizela. Osmiboká budova se nazývá čas Planetárium (protože tuto funkci vykonával 1928 až 1986držením titulu na čas největší planetárium v Evropě) nebo Místnost hornictví.
V současné době patří budova Museo Nazionale Romano a slouží jako výstavní pavilon. Za ta léta jsme se dovnitř mohli podívat jen dvakrát, ale v areálu se vždy vyplatí ověřit možnosti vstupu.
Svatý. Bernard v lázních
Z monumentální zdi s výhledem na centrum města se dochovaly dvě hraniční kruhové stavby. Severní se ke konci proměnila XVI století v kostel sv. Bernarda (Chiesa di S. Bernardo alle terme).
Najdeme ho na konci stejnojmenného náměstí, ale je tak skrytý, že si ho sotva kdo všimne a drtivou většinu turistů zajímá především kostel Panny Marie Vítězné se slavnými Extáze sv. Tereza od Berniniho.
Zvenčí kostel sv. Bernard v žádném případě nepřipomíná starodávnou stavbu, protože dostala typicky moderní fasádu. Když se však projdeme kousek po ulici Via Torino, uvidíme starobylé cihly.
Centrální část kostela tvoří římská rotunda, která je v průměru zmenšeninou Pantheonu 22 metrů. Je pravda, že se dočkal i moderní výzdoby, ale jeho interiér si zachoval původní dispozici. Uvnitř jsou okamžitě patrné kazetové kupolové dekorace, které na dekorace odkazují Maxentiova bazilika z Forum Romanum. Kostel je známý také osmi plastikami světců manýristického umělce umístěnými ve výklencích Camillo Mariani.
Ruiny baru podél Via Cernaia
Počáteční (jihozápadní) úsek Přes Cernaia prochází středem bývalého baru, tedy plochy sloužící k tělesnému cvičení. Při výkopových pracích prováděných na obou stranách ulice byla původní úroveň podlahy této části areálu uvedena na denní světlo. Sice se toho moc nedochovalo, ale v okolí stojí za to podívat se do prostoru vykopávek, kde můžeme vidět: fragmenty původní mramorové podlahy, základy apsidy a místo, kde vede kolonáda.
Jihozápadní pavilon vnější zdi
Dochovaly se i další koncové pavilony vnější zdi, které si můžeme prohlédnout z ulice Via del Viminale. V současné době se nejedná o samostatně stojící stavbu, protože byla propojena se sousedními objekty, ale její půlkruhová část vyčnívá za linii ostatních fasád. Dnes je v něm restaurace.
Fasáda této starobylé budovy je nyní cihlová, ale v dobách největší slávy byla obložena bílými štukovými ornamenty.
Detail vnější zdi na Via Gaeta
Poslední stopa po Diokleciánových lázních, kterou jsme popsali, je průběh vnější zdi viditelné z ulice Přes Gaeta. Na jižní straně vidíme průčelí dříve zastřešené budovy stojící v rohu areálu a hned vedle jsou patrné zbytky mělké exhedry zdobené zevnitř kolonádou.