Pražský hrad (neboli Pražský hrad) se v ničem nepodobá hrdým gotickým pevnostem, které můžeme obdivovat v mnoha evropských městech. Vícenásobnými přestavbami ztratil svůj původní charakter. Přesto spolu s katedrálou svatého Víta patří k nejznámějším architektonickým komplexům v Evropě.
Stručná historie hradu Hradec
Dlouho se v historiografii věřilo, že první hrad v těchto oblastech nechal postavit kníže Bořivoj I. Podle nejnovějších výzkumů se však předpokládá, že panovník postavil pouze malý chrám a hradčanský vrch opevnil pouze r. jeho syna Spitygneva I. S největší pravděpodobností byl obehnán dřevěným palisádovým hradem. V roce 1003 se hradu zmocnil Boleslav Chrabrý (jak říká český kronikář Kosmas: „přišel s velkým polským vojskem, přišel do Prahy a vlastnil ji dva roky“), ale v důsledku císařova zásahu se musel brzy z Čech stáhnout.
Sídlo Prahy bylo důkladně přestavěno Vratislavem II. a jeho nástupce Přemysl Otakar byl nahrazen kamenem. Čeští panovníci si však z hradu dlouho neužili, protože vyhořel rok 1303. Z trosek ji zvedl Čechy milovaný císař Karel IV. Položil také základní kámen pro gotickou stavbu Katedrála svatého Víta. Projekt přestavby královského sídla měl na tehdejší dobu obrovský spád – není divu, že nebyl dokončen ještě za panovníkova života. Husitské války navíc její realizaci zdržely, obnovil ji Władysław Jagiellończyk (syn polského krále Kazimierze IV Jagiellończyka). V 1618 Proběhla zde druhá pražská defenestace (tři císařovi muži byli vyhozeni z okna), která vedla k třicetileté válce. Hrad přestavěl Rudolf II. Císař přivedl na kopec mnoho alchymistů a astrologů.
Sídlo panovníků Čech, částečně zničené Prusy, nechala přebudovat Marie Terezie, která z něj udělala pozdně barokní (s již patrnými vlivy klasicismu) rezidenci. Při poslední přestavbě ve 20. letech 20. století (jejím autorem byl Jože Plečnik) bylo mnoho dekorativních prvků demontováno. Dnes zámek slouží jako muzeum, ale je také sídlem prezidenta České republiky. Když je hlava státu na zámku, vlajka se vztyčuje na stožár. Mnoho turistů si Hradčany spojuje s románem „Zámek“ od Franze Kafky – neexistují však žádné důkazy o tom, že by se „Samotář z Prahy“ inspiroval právě touto stavbou (jiná verze říká, že kafkovský zámek je rezidencí ve Frýdlandu). Zajímavé je, že ve filmu „Kafka“ (režie Steven Soderbergh, film volně založený na spisovatelově životě) se mohutné hradczanské hradby objevují poměrně často.
Návštěva Pražského hradu - atrakce, památky, zajímavá místa
Královské zahrady a palác Belweder
Severní část zámeckého areálu zaujímá Královské zahrady (Královská zahrada) založil Ferdinand Habsburský v 16. století. Díky kolonizačním tendencím Evropanů se do Prahy dostalo mnoho zámořských rostlin, stromů a keřů. V průběhu historie se koncept celku mnohokrát měnil, a tak dnes najdeme stavby a architektonická řešení z různých epoch. Ve 30. letech 20. století se tzv prezidentský dům a přístup do zahrad byl částečně omezen.
Mezi nejzajímavější objekty této oblasti patří například barokní sochy "Herkules" a "Alegorie noci" nebo tzv „zpívající fontána“ (název pochází ze zvuku, který vydává voda padající do speciální nádoby). Možná nejzajímavější budova je Palác královny Anny (Letohrádek královny Anny) volala mylně Belvedere. Pověst vypráví, že stavbu nechal postavit císař Ferdinand I. pro milovanou manželku Annu Jagellonskou (manželé měli patnáct dětí). Těžko říct, kolik pravdy je v tomto příběhu, ale ve skutečnosti manželé často pobývali v sídle. Fasáda budovy byla zdobena alegorickými malbami zhotovenými technikou sgrafito. Z nich pramení legenda o daru královnina paláce, neboť v jedné ze scén byly nalezeny postavy panovníků a hrudka „letohrádek“ (dnes však řada historiků umění interpretuje obraz zcela jinak způsob). Tuto legendu zastávali v 19. století čeští nacionalisté zdrženliví k Habsburkům (Anně Jagellonské jako představitelce „slovanské“ dynastie se ukázalo, že má blíž k českému národu). Po zničení 2. světové války byla sgrafita restaurována a doplněna o několik nových postav (včetně alegorie industrie se srpem a kladivem).
Zahrady jsou otevřeny turistům (vstup zdarma, dva vchody z ulice U Prašného mostu), informace o otevírací době naleznete zde: ODKAZ.
Brána a první nádvoří
Brána se sochami obrů, kterou se vstupuje do zámeckého areálu, působí větším dojmem než samotná neoklasicistní stavba. Ozbrojené obry vytesal v roce 1786 Ignacy Platzer. Před vchodem vidíme další bránu. Šedá kamenná struktura je Matyášova brána (Matyasova brána) pojmenovaná po císaři, který vypudil z nadvlády šíleného Rudolfa II. Před vchodem do dvora stojí stráže v tmavě modrých uniformách. Zde můžeme v určitých časech pozorovat střídání stráží.
Druhé nádvoří
Můžete se k němu dostat ze dvou stran: Maciejova brána nebo Prašný most (v případě, že k hradu přijedeme metrem a jedeme ze stanice Hradčanská nebo z tramvajové zastávky Pražský hrad). Pozoruhodné: nachází se v centrální části náměstí barokní studna a oválná kaple sv. Kříže. Severní průčelí druhého nádvoří je uzavřeno budova zámecké galerie - jsou zde shromážděny fotografie nejvýznamnějších evropských umělců (i když musíte uznat, že výběr je značně chaotický).
Katedrála a třetí nádvoří
Zatímco první dvě nádvoří návštěvníky příliš neohromí, katedrála potěší snad každého milovníka gotiky. Efekt je umocněn tím, že vyjdeme na volné prostranství hned u vchodu do kostela – máte tedy dojem, že se před námi stavba náhle a prudce objeví. Svatý. Víta byla stavěna stovky let a kombinuje prvky gotického a novogotického stylu. Ačkoli se to může zdát zvláštní, jeho dvě přední věže byly postaveny poměrně pozdě, v devatenáctém století. Většina chrámů je dílem středověkých mistrů Petra Parléře a Matěje z Arrasu. Za návštěvu kostela se platí, ale do přední části chrámu můžete vstoupit zdarma.
Bazilika a klášter svatého Jiří
Těžko dnes říci, kde se nacházel první chrám knížete Bořivoje, ale na tomto místě byl postaven jeden z nejstarších kostelů na Hradčanech. Byl založen kolem roku 920 n. l. Vratislavem I. Vznikl zde první český ženský klášter a řada knížat dala své dcery za vzděláním. Podobu podobné té dnešní dostala bazilika po zničení roku 1142 (vnitřní boje mezi Přemyslovci). V období renesance a baroka mu byly dány znaky obou těchto stylů. Červená zdobená fasáda nenaznačuje to, co mohou turisté vidět uvnitř – tmavý románský interiér (je to výsledek přestavby z 19. století). V bazilice je pohřbeno několik panovníků z počátků českého státu (včetně Vratislava I.) a první česká světice - kněžna Ludmila. Byla manželkou Bořivoje. Po smrti manžela se starala o výchovu svého vnuka - Wacława (také pozdějšího světce). To vedlo ke konfliktu se snachou Dragomirou, které se nelíbilo Ljudmilovo lpění na křesťanství. Na příkaz Dragomira byla tchyně uškrcena šátkem (to je Ludmilin atribut v ikonografii). Po potlačení pohanského povstání bylo tělo Ludmily převezeno do kostela sv. Jiří.
V bývalé klášterní budově u baziliky do roku 2002 sídlila Národní galerie se sbírkou českého malířství 19. století. Kvůli špatnému stavu budovy byla sbírka přestěhována do Salmowského paláce. Jaký bude jeho osud, není známo – katolická církev se snaží klášter získat zpět.
Zlatá ulička
Pro mnoho návštěvníků je nutností při výletu do Prahy. Musím uznat, že malé domky shluknuté pod hradní zdí jsou okouzlující, ale davy turistů a přemrštěné ceny v místních obchodech vás mohou připravit o požitek z prohlídky. Zlatou uličku se však vyplatí navštívit, nejlépe mimo sezónu, kdy v Praze není tolik turistů. Nemá však smysl se zde zásobovat suvenýry – stejné (a hlavně levnější) suvenýry najdete i v jiných částech města.
Název ulice pochází od židovských zlatníků, kteří zde měli v minulosti bydlet (ale těžko říci, kdy přesně se tak stalo). Je známo, že za vlády šíleného Rudolfa II. byly v ulici hradu stráže. Z této doby pochází legenda o alchymistech, kterými se císař rád obklopoval a které musel usazovat v malých domech. Malé osady zřejmě neoslovily hledače kamene mudrců. Vzbouřili se proti panovníkovi a požadovali domy s výhledem na nebe a do zámeckého parku. Šílený Rudolph nařídil, aby byli zavřeni do klecí zavěšených nad stromy (aby mohli vidět oblohu a stromy). Naštěstí tento krutý příběh nemá s realitou mnoho společného. V devatenáctém století převzala malé a stísněné domy chudina. Krátce zde žil Franz Kafka. Přestože životní podmínky umělcovu zdraví nepřály, pobyt na ulici si prý velmi užíval - mohl trávit spoustu času se svou milovanou sestrou Ottlou.
Věž Daliborka a Černá věž
Zlatá ulička končí malým průchodem, ze kterého vystoupíme na tzv věž Daliborka. Byl založen v dobách Władysława Jagiellończyka a sloužil jako vězení. Jméno zřejmě pochází od prvního vězně - rytíře odsouzeného k smrti za úkryt odbojných sedláků. Legenda praví, že v cele hrál na housle tak krásně, že do věže přicházely davy měšťanů poslouchat hudbu. Bohužel to Daliborovi život nezachránilo.
Na pravé straně je vidět tzv Černá věž, která byla kdysi také vězením. Zajímavé je, že její současný název je pozdější, protože budova se původně jmenovala Zlatá.
Starý královský palác
Ze třetího nádvoří se dostaneme na Starý královský palác. Právě zde se od středověku pořádaly plesy a turnaje. První stavbu měl na tomto místě postavit kníže Sobiesław Przemyślida. Poté, po požáru, palác přestavěli Přemysl Otakar II. a Karel IV. Z oken této budovy v roce 1618 házeli zástupci české šlechty oknem říšské hejtmany. Hodnostáři pád přežili, protože spadli na hromadu odpadků (i když Evropou kolovala historka, podle které vyhnané zachránila Matka Boží). Tato událost, nazvaná Druhá defenestrace, znamenala začátek extrémně krvavé třicetileté války.
Samotný palác sice dnes na turisty velký dojem neudělá, ale za pozornost stojí minimálně dvě místnosti. Největší z nich jsou Sál Władysławowské. Tato pozdně gotická stavba zaujme svým neobvyklým stropem, jehož klenby jsou uspořádány do květinových tvarů. Druhou palácovou kuriozitou jsou Koňské schody. Vzhledem k tomu, že se v paláci pořádaly turnaje, byla vytvořena dostatečně široká schodiště, aby do sálů mohli vstupovat rytíři na svých koních.
Lobkowiczký palác
Palác nechal postavit Jaroslav z Pernštejna, královský kancléř. Budovu zdědila šlechticova dcera, která se provdala za představitele rodu Lobkowiczů. Po druhé pražské defenestraci majitelé paláce ukryli císařovy lidi vyhozené z okna. Jak se ukázalo, nasadili správnou kartu – císař vyhrál bitvu u Bílé Góry a dobyl Prahu. Objekt zůstal v majetku rodiny až do roku 1939, kdy jim byl odebrán Němci. Lobkowiczové jej získali zpět v roce 1945, ale o tři roky později palác znárodnili komunisté. Teprve v roce 2002 spravedlnost zvítězila a rodina získala uloupený majetek zpět. O pět let později zde bylo otevřeno muzeum - dnes zde můžete obdivovat nejstarší a největší soukromou sbírku umění v České republice.
Jak se dostat na hrad?
Hrad je zdaleka viditelný a neměli bychom mít problémy s nalezením cesty k němu, ale pamatujte, že se tam můžeme dostat několika způsoby. Staré zámecké schody vedou z ulice Pod Bruskou (stanice metra Malostranská) do východní části zámku. Nové Zámecké schody vedou z Thunovské ulice k bráně a na první nádvoří. Do hradu můžeme vstoupit i ze severu - přes Prašný most. Poté se dostaneme přímo na druhé nádvoří.