Pomozte vývoji webu a sdílení článku s přáteli!
vlajka
NATO je zkratka Severoatlantické aliance, tedy Organizace Severoatlantické smlouvy. Organizace je známá také jako Severoatlantická aliance nebo Severoatlantický pakt. Jde o vojenskou smlouvu uzavřenou 24. srpna 1949 v rámci Severoatlantické smlouvy, uzavřenou 4. dubna ve Washingtonu.
Počátky NATO je třeba hledat v situaci, která nastala po skončení nepřátelských akcí 2. světové války, kdy skončila spolupráce spojenců USA a koalice se Svazem sovětských socialistických republik (SSSR) a začala studená válka. V roce 1948 pak Belgie, Francie, Nizozemsko, Lucembursko a Spojené království podepsaly Bruselský pakt, který se v následujícím roce přeměnil v Severoatlantický pakt.
Původně mělo být NATO obrannou organizací, která svým členům poskytne pocit bezpečí tváří v tvář hrozbě ze strany komunistických států. Hlavním důvodem vzniku NATO bylo přesvědčení o agresivitě politiky SSSR a ohrožení zemí západní Evropy, které byly způsobeny řadou událostí: v roce 1947 - vznikla Kominterna, 1948 - komunistický převrat v Československu a blokáda Západního Berlína v letech 1948-49.
Původně bylo v NATO zařazeno deset zemí (Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Norsko, Dánsko, Island, Itálie, Portugalsko, Spojené státy americké a Kanada – tzv. zakládající členové). V následujících letech vstoupilo do NATO více členských států. V roce 1952 byla rozšířena do Řecka a Turecka, v roce 1955 do Německa a v roce 1982 do Španělska.
V roce 1999 se ve strukturách této organizace objevily první země z bývalého východního bloku (Polsko, Česká republika a Maďarsko). Během zasedání vedoucích představitelů NATO v Praze v roce 2002 byly ke vstupu do aliance pozvány další země: Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Tyto země oficiálně vstoupily do Paktu 29. března 2004. 1. dubna 2009 se Albánie a Chorvatsko stávají oficiálními členy NATO. Poslední, 29. člen byl přijat 5. června 2022 a byla to Černá Hora a toto rozhodnutí padlo na bruselském summitu 25. května toho roku.
Do roku 1990 bylo NATO hlavní politickou a vojenskou strukturou na západní straně v konfrontačním, bipolárním světovém systému jako odpůrce sovětského bloku a Varšavské smlouvy, která vznikla v roce 1955. S koncem studené války se povaha Paktu změnila. Změny na mezinárodním poli a rozpad bloku komunistických států přinesly změny ve strategických koncepcích NATO.
Dnes je to spíše protiteroristická koalice. Důsledkem těchto změn byla tzv. nová strategická koncepce. Předpokládalo udržení dostatečného množství konvenčních a jaderných sil schopných odradit potenciální agresory a vést aktivity zabraňující možným ozbrojeným konfliktům ve světě.
Důraz byl kladen také na zajištění bezpečnosti států Aliance tváří v tvář různorodým a vícesměrným mezinárodním hrozbám (etnické a územní konflikty, šíření zbraní hromadného ničení a zbraňové techniky, přerušení dodávek strategických surovin, terorismus a sabotáže). První nezávislou vojenskou akcí NATO byla intervence v Kosovu. Po zkušenostech z této mise byl tento koncept aktualizován.
Tento nový aktualizovaný koncept zavedl „operace mimo článek 5“, což jsou primárně operace reakce na krize, tj. operace ozbrojených sil zaměřené na řešení základních příčin krizí nebo krizí, které ohrožují regionální nebo globální bezpečnost a porušují lidská práva (10). Stejně jako v mírových operacích by zasahující síly měly jednat nestranně, protože nejsou stranou konfliktu.
Stojí za to dodat, že v historii NATO došlo k četným turbulencím.
Od roku 1966 Francie pozastavila své členství ve vojenských strukturách Paktu, protože její vůdce, generál Charles de Gaulle, se rozhodl vyvinout vlastní systém jaderné obrany. Vrátilo se jim to, ale jen částečně, až v roce 1995 a teprve v roce 2009. Řecko udělalo podobnou věc v letech 1974 – 1980. Důvodem tohoto rozhodnutí byl konflikt s Tureckem a přesvědčení Řecka, že NATO v tomto ohledu nic nedělá. Španělsko navíc nepatřilo do vojenské struktury od svého přijetí za člena až do roku 1997.
Pokud jde o strukturu NATO, ta se v průběhu Paktu změnila. V rámci ujednání na konferenci NATO (Praha 2002) se v roce 2003 změnila struktura rozhodovacích center aliance. Nová struktura se odklání od geografického rozdělení velení ve prospěch dělby pravomocí.
Operační funkce byly rozděleny mezi nově zřízené Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO) a Velitelství spojeneckých sil NATO pro transformaci (ACT). V současnosti je nejvýznamnějším řídícím orgánem Paktu Severoatlantická rada (Rada NATO, která je složena ze zástupců členských států. Rada NATO se může scházet na různých úrovních. Schází se pravidelně na úrovni ministrů zahraničí ( dvakrát ročně) a stálí zástupci (nejméně jednou týdně).
Za výjimečných okolností se může scházet také na úrovni hlav států a vlád. Vedle Rady NATO jsou nejdůležitějšími organizačními strukturami Paktu: Výbor pro obranné plánování, Skupina pro jaderné plánování, Vojenský výbor (což je nejvyšší vojenský orgán Paktu) a jemu podřízený Vojenský štáb a Mezinárodní sekretariát s generálního tajemníka NATO. Generální tajemník NATO je nejvyšší politickou funkcí v Alianci a podle uznávané praxe je obsazován evropskými civilními politiky.